Konečně jsem se k tomu dohrabala a napsala prolog. Sice nijak zvlášť nesouvisí s celým příběhem, ale trochu snad... :)) Je to trochu zvláštní, na hřbitově, smutné. Vypráví Fiona :)
PROLOG
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Kdysi dávno...
Byla bouře. Ani jsem si nevšimla , jaký se strhl liják. Nějak mě to ale jaksi právě nevzrušovalo. Oči jsem měla zalité slzami, viděla jsem jen, že opodál stojí můj otec a já se skláním nad čerstvě zahrabaným hrobem. Dusila jsem se slzami. Celý obličej jsem měla promočený lepkavou, nepříjemnou směsí slz s deštěm. V krku jsem měla velký knedlík.
"Mami..." zašeptala jsem tiše do pleskání všudypřítomného deště.
Mlčel. Znepokojeně jsem vzhlédla a viděla, jak se pohrdavě ušklíbl.
"Jdeme." Jeho hlas práskl, hrubý a hlasitý. Kousla jsem se do rtu a byla jsem ráda, že neví, jak moc to zabolelo. Jako by se změnil. Nechápala jsem to, a byla smutnější víc, jak to šlo. Přišla jsem o svou jedinou, milující matku a... A ještě víc to bolelo, když se najednou Hans začal chovat takhle. Takhle chladně. Bezcitně... Nechápu to až dodnes. A mám takový divný pocit, že to asi nikdy chápat nebudu. Ale byla jsem tak zničená z proplakaných posledních tří dnů, než abych nad tím přemýšlela.
Vlekl mě dál ven, mezi kamennými náhrobky. Vzhlédla jsem. Nade mnou se tyčila socha anděla se sepjatými rukami. Všechno bylo tak mrtvé... Bez života.
Připadalo mi to nekonečné. Už jsem ani neměla sílu brečet. Nejspíš mi došly slzy. Klopýtala jsem dál za otcem. Na hřbitov, z kterého jsme se snažili dostat ven, se snesla rouška temna. Stmívalo se. Nepřipadalo mi nic důležité. Nic už nemělo hodnotu. Jako by mi z těla vzali duši. Cítila jsem se tak prázdně...
Konečně jsem přímo před sebou spatřila bránu. Obrovskou, černou, z tepaného železa. S ostrými hroty, které mi připadaly najednou nepřátelské a mohutnou klikou. Vlastně mi teď všechno přišlo nepřátelské. A nefér. Hlavně osud.